Irius, těší mě!
Jsem žena, která je milující, všímavá, kreativní, otevřená, empatická, všestranná, silná, aktivní ale občas také nervózní, žárlivá, vztahovačná, slabá, líná a kritická. A tak je to v pořádku. Tady a teď jsem člověk.
Mám stránky, které jsou podle společnosti stinné a jiné, kterými bych se prý měla předně prezentovat. Ale to by byla pouze polovina mne. I když budu dělat, že nejsou mou součástí, nezmizí. A pokud se chci přijímat a milovat, je potřeba to dělat se vším všudy. Neustále se formuji, získávám nové zkušenosti a nové pohledy na život a učím se chápat sama sebe, abych pochopila i ostatní.
Život se děje.
Postupem času jsem zjistila, že čím více pochopení mám sama pro sebe, tím více ho mám i pro druhé. Od té doby už uplynulo spousta času, ale nic bych na svých rozhodnutích nezměnila. Díky svým zkušenostem, ať už se mi líbily či ne, jsem kým jsem a s tímto uvědoměním přišla v té době velká úleva.
Život je proces, kterému je dobré důvěřovat. Život se děje. Mohu se uzavřít do ulity a čekat, až to všechno přejde. Ale nedočkám se. Vždy se bude něco dít, já jen mohu změnit to, jak se k tomu postavím a jak na to budu pohlížet. Můžeme brát život jako boj a snažit se mu čelit ze všech stran. Raději se bránit předem. Však se říká „Lepší být připraven, než překvapen.“ Postupem času ale zjistíme, že žádný extrém není řešením.
Už žádné „bude líp“?
Snadno lze upadnout jak do módu boje, tak do módu přežití. V prvním případě má člověk alespoň pocit, že žije, v tom druhém už skoro nic nedává smysl. Vytratila se radost, naděje i spása. Skoro jako by nebylo cesty zpět. Už žádné „bude líp“. Kdy a jak se to stalo? Je to tak plíživé, že by si člověk ani nevšiml. Jídlo nechutná. Jíst je vlastně zbytečné. Proč tu vůbec jsem? Co mám dělat? Co je smyslem mého života? Je tohle život, jaký chci mít? Můžu mít vůbec i jiný život? Co když je tohle všechno, co si zasloužím a víc nic?! Člověk se sebou rozmlouvá destruktivně a spirála dolů se roztáčí ještě víc. Všechno je zbytečný. Já jsem zbytečná. Změnilo by se něco, kdybych tu nebyla?
V módu boje je téměř každý nepřítel. Proč se na mě tak dívá? Určitě mě pomlouvá. Zase mi neodpověděl, co když mě podvádí? Lidi jsou zlí. Život je boj. Já se ale tak lehce nedám, budu připravená! Když jim ublížím jako první, nebude mě to tak bolet.
Ty jsi ten klíč.
Klíčem je naše mysl a naše srdce. Napadá vás to stejné? „Poslouchej své srdce namísto rozumu.“ Já bych to upravila na „Poslouchej své pravé já.“ Ne ego ani mysl. Ta nás chrání, ale ne vždy je to pro nás tak přínosné, jak se může zdát. Pro mysl je komfortní zóna synonymem bezpečí a to až v takovém měřítku, že nás sabotuje, jakmile o jejím opuštění začneme byť jen přemýšlet. Představte si to jako bezpečnostní plot, který spustí alarm, kdykoliv se k němu jen přiblížíte. Stejně jako ve filmu Truman show, stačí přestat sloužit své mysli a vydat se na cestu za plot – na cestu neohrožené ženy.
Irius
