Je 34 minut po půlnoci a já nemůžu spát. Hlavou mi běží něco, co potřebuju sdílet. Když se mi narodil první syn, nebyl to zrovna radostný okamžik. Přišel na svět o 2 měsíce dříve s vrozenou vadou a já odcházela z porodnice s prázdnou. Start neměl zrovna lehký, a tak se to táhlo doposud.
Jen si to přiznat
Dnes v noci jsem si však uvědomila nejednu pravdu. Za necelých 8 let jsem se střídavě cítila jako oběť nebo jako viník. Pocity s tím spojené jsem se snažila potlačovat, protože to se tak přece dělá, pokud nejde zrovna o radostné emoce.
Ale dnes si připouštím….
- že jsem se chtěla cítit jako oběť, protože to tak pro mě bylo lehčí.
- že jsem chtěla nést vinu, protože to bylo lehčí pro ostatní.
- že jsem chtěla být litována, když už jsem neměla sílu.
- že jsem to samé nechtěla, abych si nepřišla ještě víc slabá.
- že jsem tiše záviděla, když se někomu narodilo zdravé dítě.
- že jsem se styděla za tyhle pocity.
- že jsem to chtěla vzdát kvůli sobě.
- a pak zase bojovat…kvůli tobě.
Tohle je pro vás
Teď už vím, že je v pořádku tohle všechno cítit. A vím, že to tak nemám sama. Tohle je pro vás. Vy, které se cítíte, že za nic nestojíte, že jste slabé, neschopné nebo snad zbytečné…a vy, které se viníte za předčasný porod nebo vrozenou vadu vašeho dítěte. Propusťte tu vinu a najděte svou sílu.
Každý dílek skládačky má stejně velký význam. Bez něj by nebyl obraz kompletní.
Irius
