(příběh jednoho jarního rána)
Do boje! Nebo ne?
Bojuju se strachy. Je to tak silné, že přes den mne provází úzkost a stažený žaludek, kdykoliv si vzpomenu na cokoliv, z čeho mám obavy. Čím víc se snažím na to nemyslet, tím častěji mě to dohání. Večer ulehám do postele s myšlenkou, že zítra to zvládnu lépe.
Dovnitř se dostal medvěd…
K ránu zažívám živý sen. Jsem v obrovském domě se spoustou místností, které jsou vzájemně propojené. Během chvíle zjišťuji, že přes noc zůstaly otevřené vchodové dveře a dovnitř se dostal medvěd, který mě hned pronásleduje. Utíkám před ním a zavírám jedny dveře za druhými. On se ke mně však dostává z jiných místností a jinými dveřmi. Nestíhám. Ten strach je tak autentický. Vnímám to všemi smysly. Slyším jeho dupot a řev. Cítím chvění podlahy i svého těla. Buší mi srdce. Co teď?
Můj zhmotnělý strach
Další dveře a nekonečné množství místností. To snad nikdy neskončí. Najednou si uvědomím, ani nevím proč a jak, že ten medvěd, je můj zhmotnělý strach a já ho mám jenom přijmout. I když se stále bojím, otevírám dveře k němu. Jdu k tomu obrovskému chlupatému stvoření, které mě tak dlouho děsilo a objímám ho. Zabořuji se do něj, jak do velkého plyšového medvěda a tiše mu šeptám: „Přijímám tě a děkuji ti za všechno.“ Medvěd se najednou zmenšuje a mění se v malé hravé medvídě. Zůstávám v úžasu a cítím úlevu a bezpečí.
