Muška jedna zlatá?
Konečně jaro, jak má být. Sluníčko, teplo a zpěv ptáků se ke mně line ze všech stran. Už je pozdní odpoledne. Ležím na lehátku a zrovna si pročítám knihu „Podnikání z pláže“. Ze čtení mě ruší malé mušky, které mi začaly přistávat na mé zářivě žluté šaty s květinami. Jedné mušce nastavuji prst a ona pomalu přelézá. Pozoruji ji oproti nebesky modré obloze. Tenhle kontrast mi umožňuje ji dobře prozkoumat. „I tohle jsem já“ napadá mě. Malá a zranitelná, přesto neohrožená. Můžu být silná, a nemusím tak vypadat. Nemusím si stavět zeď kolem sebe, abych se cítila lépe. Můžu být sama sebou? Asi ano, proč by ne? Možná ještě nejsem připravená, ale věřím, že to brzy přijde. Nebudu na sebe tlačit. I cesta je cíl. Muška odlétá vzhůru k nebi. Usmívám se. Jsem nejlepší verzí sebe sama právě teď a tady.
(Příběh jednoho jarního dne)
„Musíš být silná.“
Nebylo to tak vždy. Vyrůstala jsem se sestrou, která byla vážně nemocná. Napětí a stres visel většinu času ve vzduchu, ať se člověk pohnul kamkoliv. I když jsem byla malá, chápala jsem vážnost celé situace. Většinu dětství mě provázely věty jako „Musíš být silná.“, „Neplač, maminka má už tak dost trápení.“, „Musíš se víc snažit.“, „Musíš toho dokázat víc.“… A tak jsem se snažila tolik neplakat a emoce potlačit. Ne vždy mi to vyšlo a kolikrát se mi stalo, že jsem se z ničeho nic rozplakala při rodinné sešlosti anebo v jiných nevhodných situacích, kdy toho napětí na mě bylo až příliš.
Hlavně být dost dobrá!
Bylo pro mě životně důležité být přijímaná. Abych vyhověla všem ostatním, snažila jsem se být lepší verzí sama sebe. Být dobrá nestačilo, musím být lepší! Někdy to bylo lehké. Díky své empatii jsem dokázala lehce odhadnout, co ode mě, kdo chce a jaká mám zrovna být. Ale i tak mě to stálo dost energie. Jindy to bylo těžší, a proto jsem volila spíše tichý režim tzn. nebýt tolik vidět a slyšet. Kolikrát se však ve mně bilo právě chtění „být vidět“ a zároveň „nevyčnívat“.
Je to moje vina?!
Postupem času jsem si začala uvědomovat svá mylná přesvědčení, která jsem si v mysli vytvořila. Až v dospělosti mi však došlo i to, že se cítím provinile za své vlastní zdraví. Byl to pro mě z počátku šok, ale začalo to dávat smysl. Má vina byla můj hnací motor k tomu být dost dobrá, lepší, hodnější a všem vyhovující. Jako bych se celé ty roky snažila vyrovnat váhu toho, co moje sestra nemůže. A i když jako dospělá jsem celou tu nesmyslnost viny chápala, mé vnitřní dítě pochopení nemělo. „Není to fér! Není to správné! Musím si to zasloužit.“ jako by říkala dětská verze mě. Uvolnit takové silné přesvědčení nebylo lehké. Abych byla tedy přesnější, nebylo lehké se tohoto přesvědčení, které mě provázelo většinu života, vzdát. Je to jako zbořit jeden z nosných sloupů, který drží celý váš život.
Zbořit nosné sloupy bolí jenom ego
Nejdříve nechcete, bojíte se, ale postupem času vám dojde, že jestli chcete žít jinak, musíte začít od začátku. Nejde dělat, že to tu není a snažit se na tom stavět. Pokud se tedy nechcete zmítat mezi euforií a letargií. Na své cestě jsem vše zkoušela metodou pokus-omyl. A i když jsem se posouvala, nebylo to ono. Stále se mi stávalo, že v jeden den jsem se cítila skvěle v další den už se v mém životě začala objevovat mračna až jsem se opět točila spirálou dolů do nekonečna frustrace a bezvýznamnosti. Teď využívám lepší metodu, díky které už se mi syndrom vyhoření nevrací. (ťuk, ťuk, ťuk :-))
Jak na to jinak?
Tady je stručný postup, jak se sebou „pracuji“ nyní:
- uvědomění – Co je problémem?
- přijetí – Jaké přesvědčení za tím stojí?
- uvolnění – Jaké emoce jsou za tím schované?
Prvním krokem je uvědomění, že vůbec nějaký „problém“ mám. Ve druhém kroku si zvědomím, jaká přesvědčení z toho plynou. Věřím, že nejsem dost dobrá nebo že musím být a mít vše dokonalé? A ve třetím kroku, v tom nejdůležitějším, vytahuji emoce, které jsou za tím vším schované. Co cítím, když pomyslím na daný problém a přesvědčení?
Jakmile emoci ucítím, pojmenuji si ji (strach, nejistota, smutek, vina, zrada, nervozita aj.) a poté se zaměřím na to, kde v těle ji cítím (tlak na hrudi, slabost v končetinách, třes aj.). A vše nechávám projít, nezasahuji myslí, nehodnotím, nezkoumám proč, jen pozoruji jako při sledování filmu, co se bude dít dál a dál a dál. Cílem je neskákat na háček příběhům, starým vzpomínkám v novém kabátě (co by kdyby) a našim domněnkám, které nám mysl předkládá.
Pokud je pro vás tento proces obtížný, v kategorii „Zdarma ke stažení“ najdete potřebné materiály zdarma.
