V životě jsem zaznamenala různé zlomové okamžiky, které vždy vedly k mému posunu vpřed. Ať už se jednalo o rozchod a následný odjezd na roční studijní pobyt do zahraničí, anebo usazení se završené svatbou s těhotenským pupkem. Musím však říct, že intenzita se zvyšovala a nejednalo se o zrovna příjemné zážitky, i když vím, že jsou i těžší a horší situace.
Kdo má právo soudit?
To, co zde budu prostřednictvím blogu sdílet, je forma osobní zpovědi a inspirace toho, co mi pomohlo najít samu sebe. Neslouží to k pociťování lítosti, porovnávání a posuzování a rozhodně není mým zájmem ukazovat, že je na tom někdo lépe či hůře. Pro každého je ta jeho situace, kterou právě teď zažívá, tou nejhorší možnou. A kdo má vlastně právo soudit, jestli situace, která se nám právě děje, je dost těžká a složitá ba dokonce nejhorší, abychom vůbec měly právo na své pocity? A přitom není potřeba žádné lítosti či podpory, stačí jenom obyčejný soucit. Soucítit můžeme s jakoukoliv situací, aniž bychom ji potřebovaly hodnotit.
Zkušenost je nepřenosná
Nemohu porovnávat neporovnatelné. Já si mohu sotva představit, jak těžké musí být pro rodiče zdravých dětí to, když se musí poprat např. s první hospitalizací vlivem úrazu nebo těžší virózy. Když jsou zvyklí, že jejich děti mají svůj režim, kroužky, akce a najednou je z toho vytrhne taková zkušenost. Stejně tak si mohou druzí (a často to tak bývá) myslet, jaká jsem silná a stabilní osobnost pro to, co už mám za sebou. Ale…zkuste si představit, že vás hodí do vody. Budete plavat anebo se necháte stáhnout ke dnu tíží svého těla? A co kdyby vás tam hodili s vaším dítětem? Věřím, že budete plavat s ještě větším úsilím. Nebudete řešit, co přijde nebo co bylo. Prostě plavete, i když už nemůžete. Ne pro sebe, pro něj…
Vnitřní síla jako životní pohon
Jste v módu přežití a je vám to vlastně jedno. Kolikrát si to ani neuvědomujete. Nemáte čas přemýšlet nad tím, jestli to, co děláte, děláte správně. Fungujete vteřinu za vteřinou a víc vás nezajímá. Všechno ostatní je pro vás tak vzdálené, že ztrácí smysl to vůbec řešit. Věřte, že kdyby mi někdo řekl, co vše si s mým starším dítětem prožijeme, zhroutila bych se dřív, než by ta situace vůbec nastala. Nikdo nemůžeme vědět, jak budeme v dané chvíli jednat, dokud ta chvíle opravdu nenastane. Proto si dovolím tvrdit (ze své pozice ženy), že my ženy jsme silnější, než si vůbec dokážeme představit.
Podstata se nemění
Máte za sebou krušné chvíle? Představte si samu sebe před pár lety a pohlédněte na to, co vás čeká, tedy to, co už máte reálně za sebou. Jak se cítíte? Ta žena, kterou jste byla i třeba před pár měsíci, je jiná než ta, co tu je teď. Vyvíjíte se a vnitřně rostete. Neustále. Pokud se však podíváte hluboko dovnitř sama sebe, zjistíte, že tam jste stejná a stálá. Vaše podstata se nemění. Máme a vždycky jsme v sobě měly tuhle vnitřní sílu, jenom jsme ji schovaly pod vrstvy identit a přijatých přesvědčení typu „Nejsem dost dobrá.“. Žijeme na základě přesvědčení, které jsme přijaly např. v dětství a už dávno neplatí, ale my si to ani neuvědomily a stále jim věříme. K tomuto prozření vedla dlouhá cesta plná pokusů a omylů, ale o tom třeba zase někdy jindy.
